Hatsumi  Sensei
BUJINKAN DOJO TAIJUTSU

Předkládáme Vám vyprávění o životě senseie HATSUMIHO a jeho mistru – učiteli, pověstném
„ Mongolském tygrovi“.  Je to jedna  z kapitol autentických dějin bojových umění, jež není všeobecně známa.


 

NA SKLENIČCE SAKÉ S VELKÝM MISTREM
Kashiwa
(Japonsko, XIX. století)

Stařičký mistr byl už unavený. Nastávalo další jaro, což znamenalo, že už mu bude sedmdesát let. Vždyť Hisagatsu Takamatsu se narodil již 10. března 1887 ve městě Akashi, v provincii Hyogo.
 
S úsměvem si vzpomínal na svého otce Yasabaru – jenž byl ve městě znám pod jménem Gishin, vzhledem k výrobně zápalek, z níž zásoboval okolí – a na svou matku Fushi. A zvláště si nyní vzpomínal na svého děda, Toda Shinryukena Masamitsu, jenž byl chiropraktik a jenž si se svým vnukem dobře rozuměl. Co by asi řekl na jeho brzký sňatek s dívkou Tane, jíž bohužel příroda odepřela dar plodnosti. Sice vyhověl jejímu přání a souhlasil s adopcí dvou děvčátek. To však nezahánělo jeho vnitřní pocit prázdnoty … a také zodpovědnosti, kterou pociťoval jako poslední potomek rodu Toda, tradičních „daymio“ (pánů) regionu Matsugashima. Byl to rod vznešených  samurajů, kteří ve zdech svého zámku v Hosokiubi střežili své tajemství: být nositeli tradice, jež vznikla již před osmi staletími. Tato tradice měla svůj počátek v době, kdy do Japonska dorazili dva čínští válečníci (Cho a Yo Gyokko), kteří byli na útěku ze své vlasti v době, kdy velká Čínská říše byla zmítána vnitřními válkami za dynastie Tang. Tato tradice nezahrnovala pouze souhrn znalostí o různých formách sebeobrany, vojenské strategii, vyzvědačských a kamuflážních praktikách,  nýbrž představovala i určitý způsob života, formou bytí, myšlení a cítění, jehož součástí byla i znalost a respektování přírody, láska a obrana otčiny a rodiny.

 

Nositelé těchto tradic byli po řadu století pronásledováni, jako ve slavné Ivě u Iga no Ran. Avšak díky zvláštnímu způsobu předávání svých znalostí z otců na syny, jakož i díky vytváření postupných spojenectví mezi jednotlivými podobně pronásledovanými ryu či rodinami dokázali tito válečníci přežít roky, kdy se museli pohybovat ve stínu, přežít jako „shinobi“, také zvaní „ninja“.

Své sedmdesátileté jubileum tedy Takamatsu prožil v klášteře Tendei (v pohoří Hiei poblíž Kjóta),  kde vzpomínal na hříchy svého mládí a na zážitky bohatý život. To, co prožil, nebylo jeho původním cílem, když přišel zahájit své učení budo v disciplíně Shinden fudo ryu daken taijutsu pod vedením svého dědečka. Do dojo tento slabý a poněkud zamlklý mladík přišel proto, aby posílil své tělo a svou sebedůvěru, aby se – dle přání svého otce – mohl přihlásit do vojenské školy. V prvém roce v dojo byl jakýmsi  „cvičebním  pytlem“ pro své pokročilejší druhy, kteří si na něm zkoušeli své umění. Rychle se však seznamoval s prvými technikami a díky své zarputilosti již po roce, jako třináctiletý, zvládl základy této školy. Poté, co zvládl Shinden fudo ryu, učil ho jeho dědeček  Toda další styly: Koto ryu karate koshi jutsu, Gyokko ryu  kenpo  koshi  jutsu, Gyokushin  ryu, Kumogakure a  Togakure ryu  ninjutsu. Obdiv obyvatel celého města získal za spůsob, jak dokázal sám vzdorovat  skupině delikventů, kteří terorizovali obyvatele provincie a přispěl tím místní policii k její úspěšné akci: tím prokázal své schopnosti.

Jako čtrnáctiletý opustil tuto školu a přešel na Anglickou školu George Bundova v Kóbe. V té době ještě neexistovaly velké školní areály jako dnes, a tak bylo zvakem, že instruktoři různých stylů působili jako asistenti – žáci u mistrů v jiných stylech v jejich dojo a tak si doplňovali své vlastní školení.  Jak sám později Takamatsu řekl, v té době bylo hlavní starostí každého, jak přežít. Aby se to jednotlivci podařilo, mohlo k tomu pomoci, když byl někdo dobře vycvičen v budo a v různých dalších, pro život užitečných znalostech – pak měl podstatně větší šance uhájit život vlastní, své rodiny i své vlasti. V době pobytu v Kóbe se setkal Takamatsu  s učitelem Mizutem Yoshitoruem Tadafusem a u něho se naučil Takagi Yoshin ryu  ju jutsu. Díky své píli obdržel ve svých 17 letech od Mizuty  Menkyo Kaiden  a ve svých 22 letech získal další Menkyo Kaiden  od svého dědečka. Menkyo Kaiden  bylo osvědčení či diplom vydaný některým velkým mistrem určité školy, jež potvrzovalo, že jeho majitel je schopen a oprávněn vyučovat techniky této školy. Toto osvědčení  zároveň povzbuzovalo žáky ke zintenzivění  dalšího tréninku k vyšším stupňům.

I když si Takamatsu nesmírně vážil ocenění, jež mu tím jeho dědeček  udělil, byl tento rok pro něho nadále spojen se smutkem, protože v témže roce o několik měsíců později dědeček skonal. Avšak před svým úmrtím ještě stihl splnit své poslání: předal svému vnukovi „Torimaki“ – staré rukopisy, obsahující popis všech technik této školy, dějiny všech generací jeho rodu  a popis zkoušek, jimiž musel projít, seznam smluv a dohod uzavřených s jinými skupinami ninja,cenné historické rodinné zbraně atd. …
Na to Takamatsu onoho jara vzpomínal, když seděl na nádvoří kláštera a pozoroval, jak jarní slunce již stačilo rozehřát zamrzlou studánku, z níž přitékala voda do rybníčku v klášterní zahradě. Stejně jako každá rozmrzlá kapka posilovala proud vody a zvětšovala ho, tak i on během svého života rozšiřoval své znalosti budo díky učením řady svých učitelů. Snad to bylo řízením osudu, snad výsledek jeho talentu a píle, každopádně je možné ho považovat za následníka a nositele osobních tajemství všech velkých mistrů, s nimiž cvičil a umožnili mu tak, aby mohl jednoho dne toto akumulované kulturní bohatství předat dalším …

 Problém však spočíval v tom, že až do té doby nepoznal osobu, jež by byla hodna a schopna převzít toto dědictví a čestné poslání předků: žádný z jeho žáků do té doby neměl ty kvality, aby byl hoden být uznán jako „Soke“ – nástupce. Byl tedy přesvědčen o jednom: než aby připustil znehodnocení čestného odkazu předků, raději tento odkaz zničí a pak zemře, se smutkem v duši, avšak se ctí. Tento velký odkaz mu kromě dědečka svěřil i Ishitani Matsutaro Takekage u něhož měl příležitost se naučit Kuki happo biken no jutsu, dále některé specializace ninjutsu, Hon tai yoshin ryu, Gikan ryu a Shinden muso ryu.  Jako mnohdy v jeho životě osud mu byl příznivě nakloněn, že mu umožnil se s tímto velkým mistrem seznámit. Došlo k tomu tak, že podnik Takamatsuova otce se rozrůstal a bylo nutno angažovat bezpečnostního experta, jež by rovněž fungoval jako šéfův osobní strážce. Když byl k této činnosti přijat Ishitani, vyvinulo se mezi ním a mladým Takamatsuem osobní přátelství, jež přesahovalo normální pracovní vztahy. Vztah učitele a žáka se každým dnem upevňoval a výsledkem bylo, že se mladý muž naučil novým odvětvím ninjutsu.

Jak se starému muži po té době stýskalo! Jak už to bylo dávno…  Jeho duchovní neklid a touha poznávat nové ho tehdy po nějaké době vyhnaly na cestu do Číny, původní vlasti všech bojových umění, kde si chtěl ověřit své schopnosti.  Zajímavé je, že  při průjezdu Koreou  - tedy zemí, kterou v průběhu dějin Japonci často vykořisťovali a její obyvatele utlačovali – seznámil se s Kim Kei – Meiem, u něhož po určitou dobu zůstal a zlepšil si společným cvičením některé své techniky budo. Jeho touha po vědomostech se s jeho výjimečnými osobními schopnostmi a vlastnostmi mu umožnily dokonale zvládnout asi osmnáct různých stylů – japonských i korejských.  A současně s tím si vybudoval sebedůvěru, že tak velká námaha mu v budoucnu přinese užitek.



Když projížděl Mandžuskem – v té době protektorátem pod japonskou nadvládou zřízeným na Japonskem okupovaném území čínské severní Mandžurie – získal si věhlas pod jménem „ Moko no Tora“, tj. Mongolský tygr, a to pro svou divokou a zarputilou bojovnost a tradici neporazitelnosti.

V té době bylo zvykem, že putující bojovník se zastavil cestou v nějaké škole budo  a vyzval k souboji její členy, aby předvedl své kvality a případně i nadřazenost svého stylu. Pokud byl mistr této školy starší, a tudíž nepotřeboval osobně prokazovat své umění, pak to byl semni anebo některý ze žáků s vyšší kvalifikací, komu připadl úkol soubojem obhájit čest své školy. Takamatsu  během své  cesty po Číně absolvoval devatenáct takových soubojů. Z toho sedm byly zápasy vedené podle dohodnutých pravidel. Ostatní byly vedeny až do fyzického zničení soupeře.  Tvrdost a neúprosnost těchto zápasů dokumentuje to, že Takamatsu při nich ohluchl na jedno ucho.

Sláva „Moko no Tora“ – Mongolského tygra – těmito jeho úspěchy tak narostla, že byl pozván k vedení kurzů sebeobrany jež absolvovalo osmset adeptů.  A to vše v Číně – přestože byl Japonec.

Avšak vážnější onemocnění ho donutilo k návratu do rodné země k zotavení – avšak i sem ho jeho sláva předešla. Dostalo se mu velké cti, že byl jmenován prezidentem Japonské organizace bojových  umění (Nippon Minkoku Seinen Botoki Kai), i když jeho horlivost při dodržování tradic mu dovolovala, aby vyučoval pouze jujutsu, bojuju a kukishinden ryu, ale nikdy ninjutsu.

Prefektura Chiba – XX. Století

Již se vzdal téměř všech nadějí, že potká vhodného nástupce, když tu jednoho dne … Jeho bývalý žák vyšší třídy, Ueno Takashi, ho informoval, že k němu posílá mladého muže mimořádných schopností, který v té době s Takashim cvičil ve stejné škole. Tento žák dokázal za pouhé tři roky absolvovat  trénink v Kobujutsu Juhappan,kde dosáhl kvalifikace ve stylech Asayama ichiden ryu, Shinto tenshin ryu, Boduken ryu, Kukishinden ryu, Takagi yoshin ryu a Gyokushin ryu.

Když konečně přišel, byl z jeho pohledu patrný určitý uctivý strach. Přestože byl v nejlepším věku pro zápasníka – bylo mu 26 let – a byl na Japonce nezvykle vysoký, nedokázal se mladý muž ubránit trémě při  setkání se slavným starým mistrem (tehdy 70 letým), na němž si na prvý pohled dokázal povšimnout mezi jiným i to, jak mohou být ruce a nehty vypěstovány do podoby nebezpečné zbraně (aby si mohl  ve vyšším věku ostříhat nechty, musel Takamatsu používat nůžky na plech).

Mladík se jmenoval Yoshiaki a byl synem z rodiny Hatsumi. Narodil se 2. prosince  1931 v obci Noda (prefektura Chiba). Jak bylo při takových setkáních zvykem, mladík obšírně referoval o své genealogii, jakož i o věcech absolvovaných učeních. Cílem, jež tímto setkáním sledoval, bylo dále rozšířit své znalosti v oboru bojových uměních. Mistra Takamatsu  nepřekvapilo , když se dozvěděl, že mladíka k zájmu o budo přivedl otec, jenž mu k jeho 7.narozeninám  daroval boken (dřevěný meč),protože to v té době (tj. třicátých letech XX. stol.) nebylo v Japonsku nijak neobvyklé. Co však přijal takamatsu již s určitým překvapením, byla skutečnost, že, že byl  Yoshiaki byl žákem tak  významných mistrů, jako byl Morihei Ueshiba či Jigoro Kano, od něhož mu byl udělen 4. Dan ve věku pouhých 20. let! To už něco vypovídalo o jeho schopnostech. A ještě větší dojem udělala skutečnost, že mladík působil jako instruktor v dojo mistra Yamaguchiho, vedoucího představitele stylu Goju – ryu. ( Je nutno v této souvislosti zaznamenat, že během své učební doby se rozhodl Yoshiaki změnit své jméno na Masaaki.)

Přesto, že tyto informace byly významné, nebyly stále ještě rozhodující. Co nakonec v uvažování mistra Takamatsu převážilo, byl jeho intuitivní pocit, že mladý muž, s nímž se právě seznámil, je významná a silná osobnost. Tento pocit byl natolik silný, že byl plně přesvědčen o tom, že Yoshiaki  bude nejen jednou uznáván jako vynikající mistr budo, ale že bude v každém směru duchovní velikán.

Mladík mezitím pokračoval ve vyjmenovávání svých dosavadních aktivit. Během školní docházky chodil na cvičení sportovní gymnastiky a také byl kapitánem školního fotbalového mužstva. Tuto sportovní hru začal provozovat proto, aby si lépe protrénoval  dolní končetiny a zlepšil jejich techniku. Jeho nepokojný duch i neustálá touha po poznávání nového ho přivedly ke vstupu do soutěžního družstva budo, do anglické boxerské skupiny a také do dramatického kroužku. Právě posledně zmíněné zkušenosti považoval později za základ svého tréninku v umění Ninja. Jeho skvělé studijní výsledky mu umožnily zapsat se na studia medicíny a toto studium kombinoval s učením Juda ve sportovním klubu při základně armády USA v Yokotě.

Yoshiaki později přiznal, že zatímco byl ponořen do všech těchto studijních aktivit, začal pochybovat o účinnosti stylů, jež do té doby praktikoval. Říkal si, že pokud smyslem bojových umění bylo vybavit menší a slabší lidi takovými dovednostmi, aby se dokázali úspěšně postavit lidem větším a silnějším, jak je tedy možné, že fyzicky silní Američané  poráželi japonské zápasníky, kteří měli daleko  větší zápasnické a technické zkušenosti? Dokonce i on jako instruktor byl ve „studijním zápase“ poražen jedním ze zámořských cizinců. Od té doby byl posedlý myšlenkou , že musí objevit pravou cestu budo, opravdovou efektivnost. To byl důvod, proč vyhledal mistra Takamatsu. A brzy měl zjistit, že to byl správný krok.

Během zkušebního období nemohl pochopit, jak je možné provést současně čtyři nebo pět „gyaku“. Jsou to zvláštní techniky, jsoucí na hranici vykloubení. Do té doby také nepoznal ten zvláštní pocit bezmocnosti – pocit, že útlý starý muž stojící proti němu by ho dokázal zabít. Bolelo ho z tréninku celé tělo, všechny klouby a dokonce cítil bolest i v duši. Všechno to však v něm vyvolalo a posilovalo nezdolnou touhu a vůli proniknout do hlubin tajů této disciplíny.

Důsledkem tohoto jeho postoje bylo, že příštích patnáct let pracoval pět dnů v týdnu jako lékař ve své chiropraktické ordinaci a o každém víkendu cestoval 300 kilometrů, aby se učil u senseie Takamatsu. A i když sensei učil během svého života stovky žáků,  nikomu se nevěnoval ve výcviku tak intenzivně jako Yoshiakimu. I když řada mistrových žáků si pak otevřela vlastní školy s názvy odvozenými od jejich původních ryu, ve skutečnosti žádný z nich nepodstoupil cvičení společně se Soke.

Když pak sensei  Takamatsu  ve věku 85 let zesnul,  byl pochován v dubnu roku 1972 na hřbitově Kumedra. Hatsumi  Masaaki pak byl zvolen za jeho nástupce a za dědice starobylé tradice „Ninja“.
Takamatsu napsal pro Hatsumiho báseň...
 

Za dnů éry Tenei žil velký mistr Koppo.
Byl jako jarní květy tak plný míru a klidu.
Přesto však ani deset tisíc nepřátel
by v něm nevyvolalo jediný záchvěv strachu.
Jedinou ranou by mohl zkrotit lítou šelmu.

Převzato:
Jesús Equía a Carlos García
Překlad: ing. Ludvík Gabesam
video zdroj: YOUTUBE.COM